Šli jsme hledat loď, zrovna jedna odplouvala (později se ukázalo, že jezdí každých 15 minut), a tak jsme se přeplavili do asijské části Istanbulu.
Zapomněli jsme u nádraží vystoupit (je tam taková malá lokomotivka), ale dovolili nám se vrátit zadarmo. Vlak v 10:00 už byl také obsazený, a po dlouhých peripetiích se nám podařilo koupit si jízdenky na noční jízdu. Tedy to, čemu jsme se chtěli vyhnout. V Ankaře budeme v šest ráno.
Turci jsou strašní bordeláři. V přístavu třeba ležela na boku zpola potopená zrezivělá nákladní loď. Proč ji někdo neuklidí? Tak jsme se aspoň pohoupali na jejím háku a snědli meloun. Byl až příliš velký.
Teď už děsně dlouho čekám v bance, abych vyměnil peníze. Seznámil jsem se tu s jednou Australankou, která tu žije. Prý je lepší pracovat v evropské části Istanbulu a žít v asijské, je tu větší klid.
Ludmila mi nechce říct, co mám psát.
Po skoro hodině čekání v bance mi pokladní řekla, že na výměnu peněz mám lepší jít do směnárny. Byla hned na roku, bez fronty. Mám pocit, že těm doporučením, která jsme si před cestou nastudovali, nelze věřit. Prý AK Bank.
Taky mi přijde divné to s tou inflací. Nedivil bych se, kdyby za čtyři týdny prodávali v Istanbulu euro zase za 1,770 milionu.
Zašli jsme do restaurace na kebab (döner). Dali jsme si k tomu ayran, což je něco jako slaný ředěný jogurt. A pak ještě nějaké zákusky ("omylem" nám místo čtyř kousků přinesli deset) a nakonec čaj. U čaje jsme to pochopili: Když říkáme (ukazujeme) množství, musíme říkat na jednu osobu. Oni už si to vynásobí dvěma sami.
Ludmila byla přeslazená, takže jsem tu cukroví (8 ks) musel sníst sám.
V Istanbulu je zmatek na zmatku. Auta na sebe troubí, proplétají se uličkami, mezi nimi kličkují lidé, uhýbají, uskakují před tramvajemi. Když mají auta červenou, najednou do půlky přechodu a túrují motor.
Obyčejná kebabárna a ono to má tři patra! Asi je tu večer napřískáno. A na záchodě mají tekoucí vodu, což je úžasný vynález.
Ludmila je trochu paranoidní. Furt se bojí, že po ní Turci mlsně koukají nebo že ji pomlouvají. Když nám u Modré mešity někdo nabízel pohledy a Ludmila odmítla, stěžovala si - on mi řekl, že jsem čarodějnice nebo tak něco! A přitom jen říkal, že pohledy stojí jedno euro. Další uměl česky: Ahoj, dobré pohledy! A Ludmila: Chtěl mě pohladit, zmlať ho!
Ještě jednou musím zdůraznit, jak to bylo ráno na nervy. Vlak je plný, druhý, třetí plný, nemáme peníze (turecké), pokladní mluví o "other" nádraží na "druhé" straně, my kolem nádraží kroužíme dokola, až nám druhý pokladní konečně prozradí, že jdeo asijskou "stranu". Pak zapomenem vystoupit, zase jsou vlaky plné, pak drahé, prostě jsme z toho byli chvíli na prášky. A navíc se nám stále ještě nepodařilo najít tu vychvalovanou autobusovou dopravu. Minibusy (dolmuše) tu jsou, ale dálkové ne. Občas kolem nás nějaký projede, ale hnízdo jsme nevypátrali.
Na vlakovém nádraží nefunguje úschova zavazadel, takže se dnes celý den vláčíme s batohy. Ale tady to není Evropa, tady nám nikdo nenabízí ubytování. Naštěstí. Turci jsou milí, chtějí navazovat kontakty. Mně se to docela líbí, ale Ludmila je přísná. A tak hold ztrácím vizitky; dobře mi tak. Za týden už mi to asi bude lézt krkem.
Když nad námi v noci oslavovali, přišel se šéf ubytovny zeptat, jestli nás to neruší. Byl jsem statečný a řekl, že ne, že je všechno v pořádku. Ale možná se ptal na něco úplně jiného. Každopádně druhou noc strávíme ve vlaku a zřejmě se moc nevyspíme (příjezd 5:50). Máme před sebou ještě sedm a půl hodiny v Istanbulu.
-------
Krátce po předchozím zápisu jsme potkali Ílya, tureckého učitele matematiky, který nás pozval do své kanceláře. Prý proto, že jsem informatik a on dostal chuť navázat kontakty s českými učiteli a vědci. Vypili jsme u něj dva čaje, já si oživil své dávno zašlé znalosti o Slovanech, nechali jsme si u něj batohy a vyrazili do města.
Chodit bez batohu bylo velmi příjemné osvěžení, i když má jenom 10 kg. Prošli jsme si trh (bazar) se zeleninou, rybami a dalšími vymoženostmi. Běhali jsme tam několik hodin a ani se neztratili. Ílyas bydlí nedaleko býčí sochy. Kráva, ale muž, vysvětlil nám.
Před šestou jsme se k němu vrátili a absolvovali jeětě krátkou lekci turečtiny. Vyprávěl nám o svém rodném městě, ve kterém jeho bratr vaří v restauraci; určitě ho musíme navštívit, máme to po cestě. Ještě nás zavedl do podniku, který provozuje komunita jeho rodného města. Můžeme tam prý i zadarmo spát, až budeme zase v Istanbulu. A máme od něj i pozvání na oběd.
Pak už jsme šli na nádraží a začalo to správné veselí. V kupé pro šest, kde jsme měli dvě místenky, už sedělo šest lidí a snažili se nás přemluvit, že jeden šlověk se k nim ještě vejde a druhý si sedne jinam. Nechtěli jsme na to přistoupit, na chodbičce se strhla velká diskuse, někdo vykřikl "Turisti!" a lidi vybíhali ze svých kupé a chodili se na nás dívat. Zejména ti, co uměli trochu naglicky, se chtěli seznamovat.
Nakonec jsme se do kup´všichni vešli, my, Ahmed, jeho žena, dcera, sestra, dítě sestry a ještě sestřenice či kdo, a později i její manžel. Chalpi kouřili, nutili nás opakovat nějaká slova o rybách, zvali nás k nim domů, do toho běhaly všude děti, lidi se na nás chodili koukat a povídat si s námi, prostě legrace.
Nějakého mladíka (17 let) jsem ohromil tím, že jsem programátorem, protže to je jeho sen, a s dětmi jsme si hráli na bubáky.
Pak rodina vytáhla jídlo, dala nám kuře, chleba, zeleninu, oříšky, všechno jsme dostali jako první, dřív než děti. Bylo to až trapné, že neumíme ani pořádně poděkovat. Zvlášť, když si holčička sundala korále a dala je Ludmile jako dárek. Snažili jsme se odmítnout a později je vrátit, ale nedali si říct. A nakonec jsme ještě dostali čaj.
V kontrastu k naprosto úžasnému chování se k nám bylo chování mužů k ženám. Ahmed nejdřív seřval nějakého Turka, že odešel od našeho kupé, aniž se s nimi řádně rozloučil, později řval na vlastní ženu, a když si pak ona omylem vylezla na lůžko určené nám, začal ji tahat dolů, až seskočila tak prudce, ži si málem vykloubila rameno. Ahmeda to vůbec nezajímalo.
Jako výraz nejvyšší úcty nám nabídli postele úplně nahoře. Neprozradili nám ale, že si vezou desítky rolí nějakých tapet či čeho, a že všechny ty tapety jsou nahoře. Velikost lůžka se rázem zmenšila na třetinu. Jakýmsi zázrakem jsem ale v tom dýmu a hustém nedýchatelném vzduchu usnul a spal jsem až do tří. Pak už se mi usnout nepodařilo.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat