Nechtěli jsme.
Pak jsme na letišti našli směnárku AK Bank, v turistických informacích si vzali mapu Istanbulu a další milý člověk nám vnutil vizitku ubytovny Sinbad.
- Hotel, chcete hotel? 55 euro, v Istanbulu ubytovny nejsou.
- My chceme ubytovnu.
- Za 35, chcete? Za dvacet! Za dvacet pro oba!
- Nene, to je drahé.
- Za deset pro oba!
To už jsme vzali. Vysvětlil nám cestu a dal nám tu vizitku.
Jeli jsme metrem a tramvají. Je to zvláštní, jak naprosto chaotiční Turci spořádaně vstupují na tramvajový ostrůvek přes turnikety, přestože nikde není žádné zábradlí.
Dojeli jsme na Sultanahmed (Modrou mešitu) a hned jsme měli spoustu nabídek na ubytování. Nakonec se nás chytil Ali, který nám slíbil nejlepší ubytování ve městě. Ukázalo se, že jde o Sinbád. Ten znám, povídám, a ukázal jsem mu vizitku, kterou mi ihned sebral se slovy, že mi pak dá tutéž, dokonce ještě lepší.
V Sinbádu chtěli za pokoj 18 euro, takže jsme šli pryč. Ali byl smutný a vysvětlil nám, že levnější ubytování neseženeme. Po dvaceti metrech jsme narazili na ubytovnu, kde chtěli 20 dolarů, ale ukecali jsme to na deset. Platili jsme eurama a ještě nám tři miliony vrátili. A protože nikdo neuměl ani slovo anglicky, domlouvali jsme se přes přítele na telefonu.
Pokoj byl maličký s dvěma palandami. Večer nad námi Turci něco slavili. Hráli, zpívali, skákali a dupali, až se k nám málem propadli. Záchod na chodbě nic moc, ale prý to bude ještě horší.
Při procházkách městem jsme narazili na ohromné množství toulavých koček. Autobusové nádraží jsme nenašli, ale vlakové ano, a tak jsme se rozhodli jet do Ankary vlakem. Zítra ráno v 8:30.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat